Seriál Doba koronavirová – 5. díl

Na začátku našeho rozhovoru bych chtěla říci, že moje odpovědi nejsou určeny pro odborné časopisy, ale mají být citovou reflexí událostí posledních týdnů. Nebudu tedy ani hodnotit správnost rozhodnutí, která tady za poslední dobu padla.  S kritikou obou pólů se setkáváme dnes a denně. První moment byl jako zásah kulovým bleskem. Vystrašené děti, slzy v očích, co se děje? Kdy zase do školy půjdeme. Pocity těmto dětem vlastní. S lehkostíje uklidňuji, aby se nebály, za čtrnáct dní jste zpátky. V duchu si říkám a já si zatím odpočinu a naberu další síly pro vás vy moji zvídálci. Vše jinak. Zprávy nás drtí a můj klid se mění v obavy, bude to delší. Jedu do školy s tím, že své domácí pracoviště obohatím o sklad sešitů, výkresů a dalšíchvěcí, když se teď do školy nesmíme. Do naší garáže snad mohou všichni.

V tentýž den se potkám s některými rodiči. Co s tím uděláme? Jak Vám můžeme pomoci? Mám skvělé rodiče žáků. Neuplynul ani týden a poprvé ve svém životě usedám za počítač a řídím videokonferenci. Pro mě zázrak! Všech 24 dětí kouká do počítače a čeká, zrovna jako já, co se bude dít. Za pomoci jednoho z tatínků, který mě trpělivě vtáhl do světa platformy ZOOM. Začali jsme se učit pomocí video konferencí každý den. Prohlížím i práce dětí, které ukládají do svých složek na cloud. Vše na dosah a přitom, tak daleko. Zvykáme si a těšíme se.

Odpoledne, po výuce, tvořím denní plány, aby děti měly přesné instrukce, jak dopoledne pracovat a co nejméně zatěžovali rodiče. Plán je jako rozhovor plný mých přímých vět, oslovení, povzbuzení i ten vtípek se najde. Vkládám postupy, obrázky a odkazy, kde si učivo mohou procvičit. Prostě vše běží jako ve škole, jen ta blízkost nám chybí. Snažím se zadávat i úkoly nadstavbové a podněcuji děti k tvoření, pomozte mi … Postupně se děti zapojují čím dál více. Prezentují svoje práce a získané informace. Začínají ovládat počítač a já se opět nestačím divit, učím já nebo děti? Odpovědi nestíhám, nerozumím, už neslyším. Obohacujeme se navzájem já a děti.

Vždy mi záleželo na tom, aby byli všichni spokojeni  – DĚTI, RODIČE I JÁ. Nechávám je nahlédnout do své práce, snažím se jim porozumět a oni mi to vrací.  Jsme tým a navzájem si pomáháme. Postupně se vše vyřešilo. Dokonce jsme měli i dvě společné videokonference a popíjeli při tom kávu, jak to běžně na našich kofi třídních schůzkách bývá. Pokud nás něco trápí, voláme si, samozřejmě s respektem k soukromí. Nebylo to lehké, ale pro rodiče je vzdělání jejich dětí prioritou. Vysvědčení s hvězdičkou by si zasloužili i rodiče.

Dnes už vím, že prakticky všechno. Cvičili jsme, vyráběli, zpívali. Je to jako v první třídě zvládnout základní pravidla komunikace, střídat metody, zadávat úkoly formou výzvy, naslouchat, ale i odpočívat. Mluvit a nechat mluvit.

Je to nová zkušenost, a to v oblasti nejenom komunikace a počítačové gramotnosti. Poznala jsem další stránky dětí, ale i rodičů, objevila jejich skrytý potenciál, zjistila, že mnohým tento způsob výuky vyhovuje, cítí se více jistí samy sebou, učí se hospodařit s časem a zvládat obtížné situace. Chybí nám kontakt a možnost skupinové práce.

Obrovskou výhodou platformy ZOOM je, že je dětem k dispozici celých čtyřiadvacet hodin nezávisle na učiteli. Je to komunikační nástroj, který umožňuje prakticky vše, což děti brzy pochopily. Kdykoliv jsem ho otevřela, vykoukly na mě tváře dětí, šum jejich hlasů a smích. Nekonečné diskuze, které nemají konce. Jen natáhnout ruku, což občas dělám jako filmová Saxana a klepu ne jejich obličej na obrazovce.  Když přešlo to nejhorší, začaly se děti vzájemně navštěvovat a výuku absolvovaly společně spolu s kamarádem.

Myšlenka vybrat si patnáct dětí pro mě nebyla přijatelná. Měli jsme zajetý systém a rozhodli se společně, že v něm zůstaneme.

A to je zrovna ta otázka, na kterou dle mě nelze jednoznačně a jednoduše odpověď. Je to k rozsáhlé diskuzi. Za mě osobně je momentálně ve školství problému tolik, že tato doba jenom některé z nich více poodkryla.

Z pozice učitele a třídy, kterou momentálně učím ano, děti to zvládnou. Ale nůžky, které se v záři v jednotlivých běžných třídách rozevřou, budou obrovské. Může za to nejenom omezený přístup k moderním komunikačním zdrojům, ale i samotný přístup některých rodičů ke škole, potažmo tedy i dětí, které jsou odrazem rodiny a společnosti, ve které žijí.